Prkna, která znamenají svět - divadelní ochotníci

Některé prameny v obecní kronice uvádějí již začátek padesátých let 19.století jako počátek divadelního hnutí v Lánech. Některé prameny uvádějí rok 1868. Jisté je, že již za pana učitele Litochleba, za pana učitele Hrnčíře a obzvláště za řídícího učitele Tinkla v 80. a 90. letech devatenáctého století se již pilně hrávalo. Ten začal provozovat také představení se školními dětmi a v tradici pokračoval i další řídící učitel Lhota a všichni další učitelé. Od roku 1907, kdy je v Lánech založen Sokol, je s ním divadelní ochotnictví těsně spjato. Rovněž tak i se Sborem dobrovolných hasičů - viz oddíl „Divadlo“, „Škola“

Jindřich Kozel (*1897, +1975)

Pochází z rodu, usazeného na bělohradském panství již v 17.století. Jeho otcem byl František Kozel, rolník z Horních Lánů čp. 11 a matkou Pavlína, rozená Štefanová. Jindřich se vyučil pekařem v Chomuticích, kde nějakou dobu pracoval. Oženil se s Františkou Ulrychovou a spolu se usadili v Lánech čp.52, kde Jindřich provozoval pekařství a obchod se smíšeným zbožím. V Lánech byl velice populární nejen jako obchodník, ale rovněž kvůli svému komediálnímu talentu, který úspěšně rozvíjel jako divadelní ochotník.

Z vlastních vzpomínek

Vzpomínka na K.V.Raise
Byl pěkný podzimní den, středa odpoledne, kdy nebylo školní vyučování. Hned po obědě jsme šli do stodoly mlátit žito. Pojednou jsem mezi vraty zaslechl pozdrav. Do stodoly přišel náš řídící učitel Antonín Sál ještě s jedním pánem. Pan řídící hned vystřídal tatínka u mlátičky. To ale už přišla maminka, pečlivě si utírala zástěru a podávala tomu pánovi ruku a říkala mu: Pane spisovateli. A teprve potom jsem si uvědomil, že je to spisovatel K.V.Rais. Maminka zavolala na Vašíka, aby zastavil a nechal krávy odpočinout. Potom hovořili s panem spisovatelem a my v uctivé vzdálenosti zbožně naslouchali. Pan spisovatel ukázal na skupinu sedmi sourozenců a ptal se maminky: „Ty děti jsou, maminko, všechny Vaše?“ Maminka se usmála a řekla mu:“Pane spisovateli, jsou naše, ale to nejsou všechny. Nejstarší Josef ten už vojákuje u Stanislavi, Manča tkalcuje u Kremličků, Frantík ševcuje na Pace u Karlů a Jeník se učí u Bekrů v Bělohradě krejčím . My jich máme, pane spisovateli, jedenáct!“ A maminka naše předobrá to řekla tak nějak s hrdostí... Pan spisovatel potřásl rukou jak mamince, tak i tatínkovi a řekl jim: „Ať vám tu dá pánbůh pevné zdraví a hodně radosti z těch vašich dětí.“ – Usmál se na nás a odcházeli od nás směrem k Valdovu
J.K.

Vzpomínka z Chomutic

Vzpomínka na K.V.Raise
16.-17.VII. je v Chomuticích sjezd rodáků a přátel. Byl jsem též pozván. Pracoval jsem tam několik let – cvičil a hrál s ochotníky divadlo. Na tato léta svého mládí rád a často vzpomínám.
V příloze vám zasílám jednu příhodu prožitou v Chomuticích v r.1914 – kdy mně bylo 17 let. Možná se už na tuto příhodu v Chomuticích zapomnělo - -
Na podzim v r. 1914, po skončení pravidelného cvičení v hostinci u Komárků v Oboře, kam se krátce předtím Sokol z Chomutic přestěhoval, šli jsme skoro všichni do lokálu na pivo. Hostů tam bylo jen několik. Byl tam ale mezi nimi zaměstnanec Oborského pivovaru Horák a už hodně pod „parou“. Zrovna s pláčem vykřikoval, že mu ti kluci všiví odvedli syna Václava. Ale ono to Rakousko stejně projede, dyť už je Franta Procházka u ledu - - - Hostinský Komárek mu po tomhle výroku řekl, ať už drží hubu, že je živnostník a že nechce mít s tímto žádné opletačky. Horák se urazil, dopil, zaplatil a vrávoral domů. Já jsem se smál tomu Frantovi, ale ráno mě smích přešel. Do pekárny, kde jsem pracoval, vstoupil vrchní strážmistr Bělina. Tam mě vyslýchal, jak to bylo večer u Komárků. Já mu říkal, že bylo cvičení, pak že jsme šli na pivo. Pořád mě nutil, abych řekl, co tam Horák vykřikoval, že prý jsem se tomu smál. Ať si dám pozor, že mě vezme sebou. Řekl mi výpověď jednoho udavače, který tam uváděl, že hostinský to nemůže zapřít, protože ho okřikoval a já prý a Mareš jsme se tomu smáli. Komárek přiznal, že to bylo opravdu tak, i bratr mareš, ale já slyšel jen tu část o tom odvedeném Václavovi.
Asi za 14 dnů jsme my tři dostali předvolání dostavit se k vojenskému soudu do Terezína jako svědkové. Velikou radost jsme z toho neměli, ale jeli jsme. Nejprve volali Komárka, za chvíli Mareše, potom mě. Viděl jsem Horáka, viděl jsem jeho zoufalý pohled a bylo mně ho moc líto. Zase jsem vypovídal jen to, co vrchnímu. Potom se mě zeptal Horákův obhájce, jak hodně byl pan Horák opilý. Já odpověděl, že jak se říká u nás „pod obraz boží“. Ptal se mě, jest-li jsem hrál někdy divadlo. Já že ne. Nemohl byste nám předvést, jak to asi vypadalo? No a já jim předvedl takového ožralu, že by to Horák nesvedl, kdyby jich byl u Komárka vypil o 10 víc.
Celý ten strašně vážný soud se usmíval, ale nejvíc se to líbilo obhájci. Řekl mi dobře – to stačí! Obhájcem Horáka , jest-li se dobře pamatuji, byl dr.Pluhař z Jičína. Horák dostal 15 let těžkého žaláře. Vrátil se do Chomutic s podlomeným zdravím začátkem listopadu 1918 a brzy potom zemřel. A já jsem si zahrál divadlo před vojenským soudem.
Jindra Kozel

Předvoj - Kultura (šedesátá léta dvacátého století)

Při divadelním představení „Babička je formát“ připravil okresní poradní sbor, odbor školství a kultury rady ONV v N.Pace a Osvětová beseda v Lánech Jindřichovi Kozlovi překvapení.

„Za 50 let své divadelní činnosti prožil jsem na jevišti hodně krásných chvil,“ říká Jindra Kozel. „Avšak chvíle při podání kytice, předání uměleckého diplomu, vavřínového věnce a krásné knihy o J.K.Tylovi, byla pro mně v mém životě nejkrásnější. Chtěl bych být mlád, abych se ještě dlouho podílel na růstu našeho divadelního souboru.“

Děkujeme s. Kozlovi za jeho 50 letou činnost a přejeme mu mnoho dalších úspěchů.

František Bryknar (*31.10.1908 Lány 61, +1975)

František se narodil jako druhé dítě Františka Bryknara, zedníka a tkalce a Barbory, rozené Imlaufové z Horních Lánů 13.

Vyučil se lakýrníkem a roku 1927 se oženil s Růženou Ludvíkovou z čp.54. Nejprve spolu bydleli v čp.61 a roku 1934 již žili v čp.54. Narodily se jim dvě dcery.

František patřil k lidem, kteří se v obci velmi angažovali. V dobách pro Sokol nejtěžších – v období 2.světové války, byl pokladníkem. Několik let byl i tajemníkem MNV obce Lány, kde se musel věnovat obecním záležitostem a třeba i zastupování občanů u soudu v Jičíně, kam jezdíval na kole. K jeho velkým láskám však patřilo divadlo. Jako herec nechyběl snad v žádném představení, která se po válce konávala pravidelně. Patřil ke stabilnímu jádru zdejšího souboru.

Jaroslav Vagenknecht (*12.9.1914, +25.11.1965)

Narodil se 12.září 1914 v Lánech čp.65 v rodině Františka Vagenknechta a jeho manželky Ludmily, rozené Fajksové. Měl ještě další 3 sourozence. Ve čtyřech letech ztratil maminku, která nešťastnou náhodou skonala. Tatínek se podruhé oženil a jeho druhá žena Anna mu děti pomohla vychovat.

Jaroslav vychodil obecnou školu v Lánech a vyučil se zedníkem. Jeho užší specializace byla fasádník. Oženil se s Martou Vaňurovou a narodila se jim dcera Dagmar.

Po druhé světové válce se účastnil veřejného života v Lánech:
rok 1945    - ve vsi je založena KSČ a Jaroslav se stává jednatelem.
24.1.1946 - ve volbách do MNV je zvolen jako předseda finanční komise
rok 1948     - je zvolen jako člen akčního výboru. V tomto roce v měsíci březnu se stává
                       prvním hlasatelem místního rozhlasu
10.4.1949    - je zvolen náměstkem předsedy MNV a stává se členem honebního výboru
rok 1952     - působí jako školský referent, ale roku 1951 na tuto funkci rezignuje

Byl členem Sokola. Jeho velkou láskou se ale stalo divadlo, kde na lánských scénách : v hospodě u Imlaufů, na školním dvoře a přírodním jevišti na Cvičáku, ztvárnil mnoho krásných postav. Dokázal i improvizovat a jeho kreace vyvolávaly salvy smíchu. Nezkazil žádnou legraci a téměř každé se účastnil.

Zemřel po delší nemoci dne 25.listopadu 1965 ve věku 51 let.

Rodina Vagenknechtova působila v Lánech v kulturním životě a věnovala této vesničce mnoho ze svého volného času. Tatínek Jaroslava – František, byl také ochotníkem a byl zvolen do knihovní rady. Dcera Jaroslava - Dagmar, zkusila rovněž lánská divadelní prkna a manželka Marta byla dlouholetou kronikářkou obce – viz samostatná část: kronikáři.

Marie Zahradníková - Černá (*1932, +2004)

První z rodu Zahradníků: Josef přišel do Lánů roku 1883 z Levínské Olešnice. 19.11.1883 se oženil s lánskou rodačkou Annou Machovou z čp. 5. Spolu se usadili v čp.8 a tady se jim narodilo 6 dětí. Syn Václav se stal nástupcem a zároveň se angažoval v politickém životě a různých spolcích vesnice - chovatelé a honební společnost. Roku 1938 se stal starostou obce v nejtěžších chvílích naši vlasti. Starostou byl až do své smrti v roce 1948. Oženil se roku 1932 s Marií Buřilovou z Hřídelce. Více viz jeho životopis ve složce Životopisy-starostové.

Narozením jejich dvou dětí - dcery Marie a syna Václava nastává další angažovanost rodiny v oblasti kultury této vesnice. Dcera Marie, narozená r.1932 patřila k oporám zdejšího divadelního spolku. Byla talentovaná a na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století vytvořila řadu krásných postav. Byly to především mladé, charakterní ženy. Jednou z jejich rolí byla i Bára v inscenaci Divá Bára. Marie zastávala rovněž funkci kulturní referentky. Roku 1952 se provdala za Josefa Černého, zdejšího obyvatele. Spolu se pak za rok přestěhovali do Lázní Bělohradu a narodila se jim dcera a syn. Marie zemřela 6.3.2004.

Zdejším ochotníkem byl rovněž bratr Václav a jeho syn je angažován v současnosti v SDH Lány.